Harry si zoufal. I když si cestu podzemními chodbami označil, zapomněl na zmijozelského poltergeista Protivu, který si liboval v záškodnické činnosti a značky smazal, a nebelvír se ztratil. Teď bezmocně bloudil temnými chodbami.
Dnes více než jindy se Severus těšil domů. Už před několika léty si prosadil, že invaze valentýnského kýče neotráví společné komnaty, co sdílel se svým manželem. Jenže prázdno jejich pokojů ho zaskočilo. Přestože Harry respektoval jeho přání a všechno sladké a srdíčkovité nechával za dveřmi, na Valentýna ho vždy nějakou drobností obdaroval. To, že chyběl jakýkoli náznak dárku i dárce, ho znervózňovalo.
Uběhlo několik hodin a Harry nikde. Severus už strachy šílel. Naštěstí v té chvíli plul kolem jeho dveří Protiva a zpíval si, jak pěkně vypekl s Potterem, teda vlastně Snapem. Lektvarista si v duchu spílal, že ho to nenapadlo dřív, vždyť stačilo použít jednoduché sledovací kouzlo. Mávl hůlkou a hned viděl slabý odraz stop, které si jeho manžel poznačil. Vedly hluboko do sklepení.
Po půl hodině ho našel. Špinavý, unavený a prokřehlý se opíral o kamennou stěnu. „Severusi, Merlin díky. Už jsem myslel, že tu zůstanu navždy,“ radoval se ztracený. „Cos tu, u Brumbálova hábitu, dělal!“ „No, hledal tvůj valentýnský dárek, Hlenku myocitou, Krvavý baron tvrdil, že tu roste a její kloboučky potřebuješ do posilujícího lektvaru.“ Zmijozelovo srdce se zatetelilo radostí, tohle byl dárek podle jeho gusta.
Poté, co se vrátili domů, a nebelvír se odstraněním špíny zcivilizoval, Severus se mu v posteli za jeho oddanost vášnivě odměnil.
Žádné komentáře:
Okomentovat