Ranní slunce prosvětlovalo účelnou kuchyni, na stole voněla lákavá snídaně. Manželé Vernon a Dahlia
Pursleovi si pochutnávali na prvním jídle dne, kávě a četbě novin. Vše se zdálo vzorné a světový řád
spěl k dokonalosti
Oba se pak rozešli za svými povinnostmi. Vernon zamířil do práce. Jako prodejce aut byl velmi
úspěšný. Dahlia se nejprve věnovala domácnosti, pak se vrhla na zahradu. Milovala zahradničení, její
petúnie patřily k nejhezčím v ulici. To v Zobí ulici už něco znamenalo.
A tak právem očekávala pochvalu od sousedky, která prošla kolem. Ale ta jí ani neodpověděla na
pozdrav. Dahlia zůstala jak opařená.
Jejímu manželovi se vedlo ještě hůř. Po obědě si ho zavolal majitel autoprodejny. "Pursley, je sice
pravda, že negativní reklama je také reklama, ale jsou určité hranice. Pochopte, nemohu dále
zaměstnávat člověka, který týrá děti." Vernon se nezmohl na slovo a než se nadál stál na ulici. Jen
poslední šéfova slova mu vrtala v hlavě. O jakém týrání dětí to mluvil?
Trápilo ho to celou cestu domů, a tak si až v poslední chvíli všiml, že před jeho domem na Zobí ulici
se potulovalo několik neznámých jedinců v podivném oblečení. Jindy by se nad jejich přítomností
pozastavil, neměl rád narušitele, ale dnes je téměř nezaznamenal.
Pokud očekával od manželky nějakou účast, nesetkal se s pochopením. Dahlia sama byla posledními
událostmi vyvedená z míry. I když jí občas lezla sousedka svým plkáním na nervy, to že ji přehlídla, jak
zloděj bezdomovce, ji přeci jen zmátlo. A ulice, plná cizích lidí, kteří si s nezdvořilým zájmem prohlíželi
jejich dům, tomu ještě přidala. Řeč, slovo
Do toho všeho jako blesk zasáhlo neodbytné zvonění. Na prahu stála ženská v zvláštních povlávajících
šatech a hned na ně spustila. "Pána a paní Dursleyovi? Jsem tak ráda, že vás poznávám. Víte, vsadila
jsem se s kamarádkou, že Harry Potter je napsaný podle skutečnosti a že kouzelnický svět opravdu
existuje. Prosím, prosím, podepište se mi." A vrazila jim pod nos ohmatanou knížku.
Pursleyovi na ni nejprve šokovaně zírali. Pak Vernon vytrhl vetřelkyni knihu z ruky a vyděšeně si ji
prohlížel. "To snad není pravda!" kvílel. Tolik lží a smyšlenek už dlouho neviděl.
Ano, Pursleyovi opravdu vychovávali svého synovce Harryho Carpentera, kterého u nich odložila
Dahliina sestra Lilly, aby se mohla věnovat taneční kariéře. Ale jediného týrání, kterého se na chlapci
dopustili, bylo povinné umývání nádobí po obědě, v kterém se střídal s jejich synem. Bohužel
mladý Harry byl patologický lhář, což ho dostalo až do Polepšovny sv. Bruta, kde ho naštěstí naučili
transformovat jeho zlozvyk do pseudoliterární činnosti. A ta vyústila v knihu o prapodivných
dobrodružstvích čaroděje Harryho Pottera. V níž navíc své příbuzné vylíčil v černých nepravdivých
barvách.
Dílo jejich synovce pro ně znamenalo konec klidného spokojeného života. Přesto, že se snažili o
uvedení věcí na pravou míru, nebohým Pursleyovým nikdo nevěřil a nakonec se museli ze Zobí ulice a
ba i z Anglie vystěhovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat