Estela

Už je to víc než hodinu a Estela nikde. Minutová ručička stále dokola opakuje svůj plíživý pochod a má obava roste a sílí s každým ukončeným okruhem. (cyklem)

Zpočátku jsem se pokoušela nějak zaměstnat. Ale několikrát jsem se přistihla, že stojím
a zírám před sebe a nevím kam jdu a pro co…. Jen koukám. Vzdala jsem to a stočená
do klubíčka se nechávám drtit svou úzkostí,

Věděla jsem, že tato chvíle přijde, věděla jsem to od našeho předposledního rozhovoru
s Andrejem. Snažila jsem se na ni připravit. Můžete si však sebevíc opakovat: „Musíš být silná, dopadne to dobře,“ stejně tváří v tvář cítíte zbytečnost a prázdnost těchto slov.

A tak se choulím do sebe a mučím se vzpomínkami.
Tehdy jsme s Alicí zapíjely žal nad jejím výbuchem u zkoušky. V lokále bylo narváno jen
u našeho stolu dvě volná místa. divná náhoda. Sedli si k nám, Andrej a jeho kamarád Toby.
A náš splín rozpustili žertem a alkoholem. Dušička se ve mně tetelila. Dva nejkrásnější kluci široko daleko . Dlouhé husté vlnité vlasy, hluboké oči, vysoká ramenatá postava. Na ústech šprým a v duši lehkost.

Po zavíračce mi Andy pomohl značně opilou Alicí dostat na podnájem. A zůstal až do rána. Myslela jsem, že už ho neuvidím. Ale pozítří se ozval a pozval mě do kina. Pak už to šlo rychle. Za měsíc jsem se k němu nastěhovala, do půl roku otěhotněla. Týden po státnicích jsem rodila. Profesoři měli strach, abych se jim nerozsypala už na zkouškách.

Byla jsem šťastná. Jediným stínem či stínkem zůstávala Andrejova tajuplnost. Často zmizel na několik dní a nečekaně se vracel. Neříkal kam, proč. Místo odpovědi na mé otázky mě objal a políbil, prý nedělej si starosti, všechno dobře dopadne. A tak jsem se časem přestala ptát, jen čekala na jeho návraty. A obavy jsem zaháněla nákupy, peněz jsme měli víc než dost.

S narozením Estely se vše změnilo k lepšímu. Pravda jen na rok. Jeden celý rok se vracel domů s železnou pravidelností. Estela, uměl vybrat jméno, neobvyklé a tajuplné. Líbil se mi jeho nezvyklý zvuk,
Prvních několik měsíců bylo velmi rušných. Dveře se u nás netrhly. Jak procesí k nám chodili jeho přátelé, muži i ženy. Všichni dlouhovlasí, urostlí, krásní Všichni dychtiví a nadšení
z Andrejovi krásné dcerky. Zaráželi mě svou klidnou povznesenou radostí. Byli zdvořilí ale odtažití. Měla jsem pocit pátého kola u vozu, cizinec ve vlastním domě. Časem jsem si zvykla.
Celý první rok Stelina života se Andrej denně vracel domů. Pak nastal zlom. Pár dnů po jejích prvních narozeninách zmizel na pět dní. Byla jsem šílená strachem. Jen jeho kámoš Toby se ozval, zda mi nic nechybí.
Tak to šlo celý další rok. Andrej mizel a opět se vracel. Už ne s úsměvem na rtech, ale
se smutkem v očích, tíhou v srdci a bez slova vysvětlení.
Pak přišel ten osudný večer.
Dlouho seděl za kuchyňským stolem, zíral prázdně před sebe a zapaloval jednu cigaretu
od druhé. On, který byl sváteční kuřák. Nevzpomínám si, že bych ho viděla v takovém stavu.
Když jsem si k němu přisedla, spustil. A to, co říkal, znělo neuvěřitelně a nesmyslně.
Není člověk. Jeho rasa, podobná lidem žije tady s námi po staletí. Vlastně lidé je znají a říkají jim elfové. Tedy v pohádkách, ale ty pohádky mají reálný základ. Jsou nesmrtelní, ale nikoli nezranitelní. Naneštěstí smrtelným zraněním mohou podlehnout. Lidské války způsobily,
že jich hodně zahynulo. Bohužel během věků jeho rasa ztratila schopnost přivádět na svět nové životy. Poslední čistě elfské děti se narodily před více než tisícem lidských let.
Zkouší to tedy s lidskými ženami. Ale ani to není snadné. Stela je první dítě za posledních padesát let. Proto ten poprask při jejím narození. Estel v jejich řeči znamená naděje, naděje
na nový život pro jeho lid. Doufal, že s námi zůstane, dokud naše dcera nevyroste. Jenže něco zlého se přihodilo jeho lidem, nemůže mi to prozradit, bude lépe, když to nebudu vědět. Musí za svými a vůbec neví, kdy se vrátí a jestli se vrátí. Snažil se nás zaopatřit, byt je přepsaný
na mě. v bance mi zřídil konto. Už se však na něj nemám vázat a mám si zařídit nový život.
Ani jsem nezpozorovala, kdy odešel. Teď jsem pro změnu já seděla a tupě zírala
na umakartovou desku stolu, ochromená nesmyslností celé situace-

Když máte malé dítě, musíte se vrátit do reality. Musíte mu dát jíst, starat se o něj, věnovat
se mu. A to je dobře, protože bolest pomalu slábne . I když prvních několik měsíců bylo hodně těžkých, hlavně v noci. Časem jsem si zvykla. Nastoupila jsem do práce. Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky. Doma mi vše připomínalo Andreje. Také jsem toužila po pocitu nezávislosti. Připadalo mi, že když žiji z jeho peněz, musím být tomu syčákovi vděčná. Úplné soběstačnosti jsem nedosáhla, ostatně jako většina osamělých matek.
Noční prázdnotu jsem se pokoušela zahnat jinými náručemi, jenže ta naprostá odevzdanost
už nikdy nenastala, dalším mužům jsem se nedokázala tak otevřít jak Andrejovi. A tak jeden po druhém odcházeli hledat vřelejší společnost. Časem jsem si zvykla na studenou postel, kterou si musím zahřát sama. Flanelové pyžamo a teplé ponožky pomohly.
A Estela.? Co říci, normální hezké chytré děvče. Občas zlobila, většinou byla hodná. Neustále v jednom kole škola, kroužky. Ze základky nepozorovaně přešla na gympl.

Náš život se ustálil ve stojaté všednosti. Jen my se měnily. Ona dospívala, já jsem stárla.

A pak… Před týdnem se Andrej vrátil. Zazvonil. Stáli jsme proti sobě. On vypadal jak Estelin starší bratr, já jak jeho matka.
Nikdy jsem Estele nic neřekla o jejím otci, o jejím původu. Teď ji to přišel říci on. Chtěl ji seznámit se svými lidmi a nabídnout jí všechny jejich možnosti. Nesmrtelnost. Prý záleží jen na ni, jaký život si vybere. Ona sama se má rozhodnout, zda bude elf či člověk. Ale než se rozhodne, vezme ji k svému lidu, aby ho poznala.
To bylo před týdnem. Dnes se měla vrátit. Už dvě hodiny tu měla být. A tak čekám. Vím, že ji nemohu nabídnout nic výjimečného, jen všední život. Vím to. A přesto čekám až se vrátí má Naděje.