Den, kdy jsem zemřel, mi na poslední kontrole kardiochirurg sdělil, že operace dopadla dobře a kardiostimulátor fachčí o 106, tudíž jsem zdráv. Od mého třetího infarktu právě uběhlo půl roku. Cítil jsem, že nastal čas oslav návratu do života.
Nejlepší místo pro sdílení životní pohody je hospoda plná kamarádů. Už jsem je nějakou dobu neviděl. Nejprve se o to postaral nový pán domácí, který mě vystěhoval z mého milovaného bytečku. Pak mi začalo srdce vypovídat službu. Nyní jsem však mířil vstříc orosenému půllitru a pokecu s kamarády.
Přestože se odpoledne ještě nepřekulilo ve večer, v naší hospůdce bylo plno. Nikdo nechyběl. Mlčenlivý Standa, dobrácký Libor a hlavně můj nejlepší kamarád Otík, s kterým jsme to táhli už od školy. „Hele, kdo k nám našel cestu. Ztracený syn se vrátil.“ Vítal mě halasně. „No to víš, padesátka na krku, nejsem už nejmladší. Srdce mě zradilo. Ale dnes mi doktor sdělil, že je v pořádku. A tak jsem tady.“ Na ex jsem vyžahl půllitr. Rychle jsem doháněl náskok svých kamarádů a statečně s nimi držel krok, přestože hlásek svědomí dorážel, abych zpomalil. Prý rekonvalescence.
Ani jsem netušil, jak mi kamarádi chyběli. Probrali jsme všechno politiku, fotbal, ženský. Čas příjemně plynul. Po zavíračce jsme se loučili před hospodou. Nostalgicky jsem pohlédl na protější dům, kde jsem před svým exodem bydlel. Ale Ota nenechá nikoho dlouho propadat chmurám. „ Pojď ještě k nám domů,“ zval mě. „Blažena tě ráda uvidí.“ Ach ano, Otova Blaženka. Dlouhou dobu byla objektem mých masturbačních snů, dokud ji z mé mysli nevystrnadila kmotřička smrt. Ostatně nejen já jsem při pohledu na ni slintal. Urostlá, sošná postava, dlouhé kaštanové vlasy, hluboké hnědé oči.
Celou cestu nahoru do kopce si Otík stěžoval na svého bývalého šéfa. Teď je bez práce, a to jen proto, že ten zmetek potřeboval zaměstnat svého syna. Jen mezi řádky jsem si domyslel, jak to asi bylo. Můj přítel si zkrátka nevšiml změny systému a neustále považoval své zaměstnání za zdroj nářadí a materiálu. Stručně řečeno byl odejit za porušení pracovní kázně. A teď byli úplně bez peněz, což pochopitelně Blaženka špatně snáší.
Naříkání mu vydrželo až domů. Čerstvý městský vzduch mě přiměl k tomu, abych si všiml dalších změn, neupraveného účesu, ošuntělého oděvu, ochozených bot. Takového jsem Otíka neznal.
Ačkoliv jsme se do kopce vlekli želví rychlostí, začínal jsem pociťovat nedostatek sil. A to nás ještě čekala tři patra bez výtahu. Přesto jsem na tom byl lépe než můj doprovod. Zdá se, že Ota ztratil svůj cit pro míru. Nikdy před tím jsem ho neviděl tolik pít a teď se sotva vlekl. Nahoru jsem ho musel téměř vytáhnout. Další zádrhel nastal u dveří do bytu. Jako správný opilec se Ota nemohl trefit do zámku. Když mu klíče po třetí spadly, sebral jsem je a odemkl.
To bylo poslední, co jsem zažil jako člověk. Probral jsem se a s úžasem zíral na své ležící tělo. Vedle stála Blaženka a hořekovala. Ota se mě fackami snažil vzkřísit. Marně. A pak jsem to spatřil. Ducha! Vznášel se nad mými ostatky. „Promiň.“ Uslyšel jsem v hlavě neznámý hlas, přestože jsem ho neviděl pohybovat ústy. „Nechtěl jsem zabít tebe.“ Zmateně jsem na něj zíral. Co to blábolí, jaký mord? „Jsi mrtvý,“ začal vysvětlovat. „Když jsi mě uviděl, puklo ti srdce.“ V té chvíli jsem si vzpomněl. Otevřel jsem dveře a zpoza nich na mě vystartovala příšera, vzhledem si pranic nezadala s dětmi Stana Winstona. „To monstrum, to jsi byl ty!“ „Ano, ale neměl jsem spadeno na tebe, ale na Kvapila.“ „Cože na Otu!? Proboha proč!“ „Jeho manželka si objednala vraždu.“ „Blaženka?“ nevěřícně jsem vydechl. „Jo, zaplatila mojí ženě, abych ho zabil. Bohužel, chybička se vloudila, vstoupil jsi první. No nic, musím upozornit ženu na to fiasko.“ „Počkej, nemůžeš mě tu jen tak nechat?“ „Ale hochu ty nejsi můj problém. Ten nastane, až se manželka dozví, že Kvapil přežil. Doufám, že Kvapilka nebude chtít vrátit zálohu. V tom případě bych se o ni musel postarat.“ Rozmýšlela zabijácká ektoplazma. Musel jsem jeho úvahy svést jiným směrem.
„Hele, co tu vlastně děláme? Neměli bychom odkráčet někam za světlem?“ vyzvídal jsem. „Nevím. Já tu asi zůstal kvůli rodině. Před několika měsíci jsem měl těžkou autonehodu. Ocitl jsem se na operačním sále. Z výšky jsem pozoroval neúspěšný boj lékařů o mou záchranu. Moje poslední myšlenka patřila dětem a manželce. Kdo se o ně postará? Víš, co dnes stojí školy, oblečení a hlavně jídlo. Copak dcera, to zobe jak vrabec, ale pro syna je rohlík jednohubka.“ Stěžoval si.
Vrtalo mi hlavou, jak může, co by neviditelné strašidlo zabezpečit rodinu, a hned jsem se zeptal. „Vlastně to není tak těžké. Inspirovali jsme se s manželkou u jednoho seriálu, který se nám moc líbil (Randall a Hopkirk), a založili si detektivní kancelář na sledování nevěrných partnerů. Nevěřil bys, jak to v dnešní neklidné době vynáší. Všichni touží po jistotě, ani tak jim nezáleží na věrnosti jako na pravdě. Je to milenka nebo sestřenice z Moravy, s kým se můj muž stýká. Jednou mě sledovaný nechtěně spatřil, právě když byl uprostřed akce a exnul na těle milenky. Asi byl médium. To mi vnuknulo nápad a začal jsem experimentovat s proměnami vzhledu. Bylo to docela těžké, ale vypracoval jsem se. Pomohlo mi sledování hororů. Na rozdíl od manželky sice mě nevidí, přesto se snažím se trávit čas s ratolestmi. Mohu říct, že teď je znám více než za života. No, a protože mladej má rád horory, koukám se s ním a pak to využiju v praxi. Za těch pár měsíců jsem se slušně pocvičil v imaginaci. Teď se dokážu proměnit téměř v cokoli. Ale proč si tu zkejsnul ty, mi není známo. To budeš muset zjistit sám. A já už opravdu musím zpravit svou živou polovičku o dnešní blamáži. “
„Tak to ne! Nemůžeš mě zabít a pak mě tu nechat s nimi!“ Shlédl jsem na své zdrcené kamarády, kteří mezi tím přivolali nepotřebnou záchranku. „Nechci se dívat, jak si navzájem ubližují.“ Dlouze se na mě zadíval. „Jak to myslíš?“ „No pokud jsem neodešel nějakým tajemným tunelem světla, tak musím zůstat tady. A to se mi nechce. Pozorovat ty dva, jak se celé roky snaží jeden druhého zranit, nemusím.“ Ach jo, co mám s tebou dělat, tak pojď.“ Opustili jsme byt Kvapilů a vydali se k němu domů.“
