20
Tak krásnou, ženskou tvář, můj milý, máš,
že bych ti mohl říkat moje milá,
tvé ženské srdce nezná ženskou zášť,
tvou něhu ženská faleš nezkazila.
Tvé oči víc než ženské oči žhnou
a zlatým světlem posvěcují svět,
tvé kráse všichni rádi podlehnou,
miláčkem žen jsi – mužů jakbysmet.
Příroda z tebe chtěla ženu mít,
pak k tobě sama prudkou vášní vzplála
a dala ti, čím mi tě chtěla vzít:
k tvým božským údům další přidělala.
Tvá láska patří mně, ač vybaven
Přírodou byl jsi k potěšení žen.
26
Pane mé lásky, to tvá vzácná ctnost
mne k tobě víže poutem vazalským,
ne vtipný rým, leč svoji oddanost
vyjádřit chci svým psaným poselstvím –
oddanost velkou tak, že moje slova
nahá a chudá, zajíkavá jsou,
ty ale v duši vlídně najdeš nová
a má se do nich pyšně obléknou.
Až mne snad hvězdy jednou poctí přízní
a dají háv mým slovům odraným,
odvahu zase najdu ke své písni
a tvoji úctu si snad vysloužím.
Však do té doby jsou má slova lichá:
zalezu do kouta a budu zticha.
29
Když zrazen Štěstěnou a tupen všemi
svůj úděl psance s pláčem proklínám
a marně spílám ohluchlému nebi,
zpytuju se a odpor k sobě mám,
závidím jedněm přitažlivý vzhled
a druhým štěstí, skvělé možnosti,
a jiným zase, že jim patří svět,
že mají úspěch, slávu, schopnosti,
zatímco já, já znám jen pohrdání –
jakmile ale myslím na tebe,
má duše zpívá, jak když za svítání
skřivánčí píseň stoupá do nebe.
Za tohle štěstí celý svět bych dal:
u tebe jsem – a cítím se jak král.
40
Všechny mé lásky, všechny vezmi si je,
co víc tím získáš, než jsi dřív už měl?
co víc tím získáš, než jsi dřív už měl?
Ne lásku, která pro tebe jen žije,
tu jsem ti dal a k tomu vše, cos chtěl.
Když lásku mou sis z lásky ke mně vzal,
můžu se zlobit, když s mou láskou spíš?
Spíš vytknu ti, žes sebe oklamal,
když dopřáváš si, co si ošklivíš.
Zloději lásky s láskou odpouštím,
že vzal mi všechno, co jsem ještě měl,
ač křivda lásky bolí víc, já vím,
než všechna nenávist mých nepřátel.
Smilníku milý můj, i zlo ti sluší,
zabij mne třeba, ale s láskou v duši.
52
Jak boháč jsem, co s klíčem v ruce jde
otevřít pokladnu, v níž šperky chová,
však zarazí se radši pokaždé,
aby svou touhu vychutnat moh znova.
Proto tak vzácné sváteční jsou dny:
že je jich málo, vévodí dnům všem,
jak démanty a drahé kameny,
šperky, co zdobí skvostný diadém.
Tak i čas s tebou pro mne je jak skvost,
co skrývám jako poklad v pokladnici –
zřídka si dopřeju tu blaženost,
že otevřu ji očím žadonícím.
Dary mi dáváš krásné nad jiné:
radost, když mám tě, naději, když ne.
66
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak neschopní na schopné berou bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.
87
Buď sbohem, mám tě rád až přespříliš,
ty přece víš, jak velká je tvá cena,
a právě proto mě teď opouštíš;
má práva na tebe jsou promlčena.
Já tebe od tebe jsem dostal darem,
čím si však zasloužím tak vzácný dar?
Příčinu k tomu v sobě hledám marně,
mám tě jen na dluh, vrátím, co jsem bral.
Dáváš mi sebe, neznaje své ceny,
nesmíš mě, lásko, takhle přecenit,
tak vzácný dar mně přece souzen není,
vezmi ho zpět, je tvůj – a bude klid.
Já tě mám jen, jak míváme svůj sen:
ve snu jsem král – a žebrák, když je den.
116
Ne, neznám nic, co překážet by mělo
svazku dvou duší. Láska láskou není,
když zradou trestá zrádné křehké tělo
a změnu tím, že sama se hned mění.
Ne, láska je jak maják, pevný bod,
hvězda, co vede bárky zbloudilé
po pustých pláních rozbouřených vod
znáš její výšku, cenu její ne.
Že láska musí Času otročit,
po mladé tváři že je brzo veta?
S proměnou Času nemění se cit
a vydrží až do skonání světa.
Že kážu bludy? Důkaz že jsem sám?
Nepsal jsem snad? A nebyl milován?
Doporučená literatura:
SHAKESPEARE, W. (č. 2002) Sonety, přel. M. Hilský, (s. 161–167) Poznámka překladatele, Atlantis Brno
GREENBLATT, Stephen (č. 2007) William Shakespeare, velký příběh neznámého muže, přel. M. Kopicová, Kap. 8, s. Milý – Milá (s. 194–220) a příslušná použitá literatura (s. 351), Albatros Praha
Poznámka:
Všimněte si, že námět sonetu č. 66 je jakoby negativem Pessoova Sonetu č. XX (na ODG Záhadný Fernando Pessoa)
Film:
Mrhání hanbou: Záhada Shakespeara a jeho Sonetů (A Waste of Shame: The Mystery of Shakespeare and His Sonnets)
Ilustrační foto:
Henry Wriothesley, hrabě ze Southamptonu, jeden z možných adresátů Sonetů
Plakát k filmu Mrhání hanbou: Záhada Shakespeara a jeho Sonetů
Děkuji prof. Martinu Hilskému za svolení publikovat vybrané sonety v jeho překladu.
Žádné komentáře:
Okomentovat