Živly

Výkřik mi zamrzl na rtech. Vyděšeně jsem zíral, jak se můj bratr během okamžiku vypařil.

Neschopen pohybu jsem nějakou dobu jen strnule stál. Odmítl jsem přijmout hrůznou konečnost posledního Watranova okamžiku. Proč, u mocného Svarožice, si nedal říct. Ale on měl vždy svou hlavu a nehleděl na následky. Anebo zešílel? Vždyť kdo to kdy viděl, aby se ohnivý muž zamiloval do víly. Tohle ani jinak nemohlo skončit.

A jak to začalo? Byli jsme synové vládce všech ohnivců a ohniváků. Dvojčata, na pohled stejní jak dva plamínky, ale ve skutečnosti byste mezi ohnivým lidem těžko hledali dvě rozdílnější povahy. Watran byl ten, kdo šel do všeho po hlavě. Chtěl vše vyzkoušet, bez ohledu na bezpečí vlastní nebo cizí. A pokud někde vypukl požár, mohli jste dát ruku do ohně, že v tom měl prsty. Já si vždy uvědomoval důležitost naší moci, tvořivé a ničivé zároveň. Jenže zkrotit mého bratra bylo stejně nesnadné jako ovládnout plameny v suchém lese. Proto mu otec dál lénem Mokravské bažiny, tam snad moc škody nenapáchá, prohlásil tehdy.

Po dvou měsících však dorazily zprávy o jeho podivné proměně, dřívější bouřlivák se stal tichým a zádumčivým. Prý po paláci bloudil jak oheň bez jiskry. Ve snaze přijít tomu na kloub, poslal mě otec na průzkum. Po týdenním vyzvídání pokoutné šuškandy jsem se dopátral pravdy. Watran, ohnivý muž, se zamiloval do víly, bludičky z bažin. Každý večer se vydal na projížďku, aby ji nejprve skryt mezi stromy pozoroval při tanci a později aby se k ní přidal. On s jeho porušováním pravidel! Docházela mu vůbec vážnost situace?!.

Veškerá má snaha přivést ho k rozumu byla marná. Nechtěl pochopit, že Ohnivý lid se NEMŮŽE spojit s Vodním. To už bych snadněji zapálil mokré dříví. Zbývala jediná možnost, promluvit si s bludičkou a doufat, že bude přístupnější racionálním argumentům. Bohužel, dorazil jsem právě v okamžiku, kdy se ti dva poprvé políbili, a naplnila se kletba našich dvou rodů. Žár ohnivého lidu pohltil chlad vodního a oba milence proměnil v páru.

Nikomu bych nepřál zažít, to co následovalo v dnech příštích. Křehké příměří mezi Ohnivci a Vílami bylo zmařeno. Můj otec dštil oheň a síru na jejich území. Oni nám nezůstali nic dlužni a zalévali naše končiny zhoubnými povodněmi. Už to vypadalo, že po nás zůstane než zničená pustina. A také by se tak stalo, kdyby nezasáhli páni Větru a Země, kteří přinutili znesvářené protivníky k opětovné dohodě.

Nastal zase klid, jen jméno mého bratra nesmí nikdo vyslovit. Tedy aspoň tady v paláci a okolí, protože na Mokravské zemi si ho šeptají s posvátnou úctou. Na místě jeho prvního a posledního polibku vytryskl vzácný horký pramen.